Deník abstinentky - úvod

Už víc než 10 let nepiju alkohol. 

Nepiju ho, protože nechci. Dobrovolně. Ano, nemám žádnou kontraindikaci. Nepiju ho, protože jsem se tak rozhodla. 

O alkoholu a alkoholicích je spousta filmů a knih. Ale zamyslel se někdo z vás nad tím, jak nesmírně těžké je vydržet v téhle někdy dost zabedněné a netolerantní alkoholové společnosti jako dobrovolný abstinent? Ne, o tom se filmy netočí, ale měly by se točit. Protože to, co my dobrovolní abstinenti zažíváme, je fakt absurdní a někdy taky dost peklo. 

V celém deníku budu zjednodušeně mluvit o nebo na "vás" a myslet tím obecně všechny lidi, kteří pijí alkohol. Pokud se v něčem najdete, je to pro vás zpětná vazba, za mě není třeba se k čemukoli z toho vracet ani to s vámi zpětně rozebírat. Naopak, pokud budu mluvit o "nás", budu tím myslet menšinu abstinentů. Přiřaďte se, prosím, každý, kam patříte. 

Řeknu vám to na rovinu. Dlouho jsem se z vaší strany cítila ponižována, zraňována nebo odmítána pokaždé, když jste do mě naprosto vědomě rýpali nebo pronesli nějaký rádoby nevinný vtípek na moji abstinenci. Vlastně to trvalo roky. A to, že se tak cca poslední rok nebo dva už tolik necítím, není tak úplně vaše zásluha. Je to především zásluha mojí práce na sobě.  Mám se takhle ráda. Abstinující.

Tenhle deník je mým deníkem abstinentky. Budu tady mluvit čistě o svých zkušenostech, o svých emocích, ale dost možná máme všichni, kteří nepijeme, emoce i zážitky dost podobné. Jen to asi každý prožíváme trochu jinak, máme kolem sebe různě (méně či více) respektující okolí a jsme různě citliví. Budu mluvit o svých zkušenostech s vámi "normálními", co alkohol pijete. A proč?

Došlo mi, že někdy je pro vás možná skutečně těžké vcítit se do mojí situace, vidět do mojí hlavy. Protože tam, kde vy se dobře bavíte, já doopravdy trpím. Alkohol mi smrdí. Opilí lidé se mi hnusí, a to i když se jedná o mé blízké, které normálně miluju. Vlastně u nich mi to vadí o to víc. Prostě to nesnáším. Zastřený pohledy, šlapání si na jazyk, změny chování, to, jak se někdy pod vlivem alkoholu ponižujete, prostě všechno. Nesnáším to fyzicky stejně, jako třeba vy nesnášíte krev, pavouky, myši nebo cokoli si dosadíte pod pojem "noční můra".  Chce se mi z toho zvracet, cítím úzkost, jsem nervózní a někdy z vás mám i strach. Jasně, chvíli to vydržím, stejně jako vy přežijete společnost malého pavoučka, pohled na myšku v kleci nebo snesete pár kapek krve. Ale je to nepříjemné, ok? Takže když k tomu navíc někdo, kdo dobře ví, že jsem abstinent, pronese "Míšo, dáš si se mnou?", není to vtipné. Je to hnusné a zraňující a vůbec to nepomáhá a moje tolerance má taky hranice. Fakt. 

Tohle je příběh o mé cestě společností plnou alkoholu. Možná tím trochu pomůžu nejen sobě, ale i dalším dobrovolným abstinentům, abyste vy pijící vůči nám trochu otevřeli oči a probudili v sobě špetku lidskosti a empatie. Nakonec, důvody, proč alkohol nepijeme, mohou být různé, ale naše postavení v téhle společnosti posedlé alkoholem je to, co obvykle jakožto menšina sdílíme. Pokud jste taky abstinenti, dejte mi vědět, jak se vám můj deník líbí, zda máte podobné zkušenosti nebo úplně jiné. Když mohou existovat anonymní alkoholici, moc ráda si udělám vlastní anonymní abstinenty. Nebo mi prostě jen dejte vědět, že existujete. I to je velmi povzbuzující.

A na závěr úvodu výzva. Zkuste jednou v partě, se kterou normálně pijete, odmítat alkohol ne proto, že řídíte nebo máte nějaký "skutečný" důvod, ale prostě proto, že jste se rozhodli dneska nepít. Žádná sázka. Rozhodnutí. A stůjte si za tím. Celý večer. Pijte nealko, bavte se a na všechny se usmívejte, jako to obvykle ve stejné situaci vyžadujete ode mě. Možná to bude v pohodě. A možná se vaši kamarádi promění v netolerantní a nerespektující rýpaly. Tak jako tak mi pak dejte vědět. 

Vaše Miška Liška