Deník abstinentky - kapitola první

První reakce na to, že nepiju alkohol, může být různá, a dnes bych se chtěla věnovat těm nejčastějším z nich a taky možnostem, jak na ně reagovat, protože i u mě se odpovědi a chování v čase měnily a vyvíjely.

1) "Ty nepiješ alkohol? A to jako proč?" 

U téhle otázky se pojďme na chvíli zastavit. Je to totiž stejné, jako bych se někoho zeptala: "Ty máš na sobě červené tričko? A to jako proč?" Jaké nosím oblečení je úplně stejně moje osobní věc, jako co piju nebo nepiju (nebo co jím a nejím). Když tím nikoho neohrožuju, neporušuju žádné zákony ani etické normy (tzn. např. nenosím symboly, které jsou v mé zemi považovány za nemorální nebo nepřijatelné, nepiju něco, co je nelegální, apod.), týká se to jenom mě a je to prostě moje věc. Takže jedna z odpovědí by klidně mohla znít: "Nepiju. Prostě jsem se tak rozhodla. Z mnoha důvodů, ale o těch se s vámi nechci bavit." nebo "Ano, nepiju, prostě je to tak." Hm? 

V respektující a empatické společnosti by tahle odpověď mohla stačit. Ale Češi, když jde o alkohol (a vlastně asi i o jiné věci, ale to nechám k posouzení každému z vás, tenhle článek má být o alkoholu), respektující ani empatičtí spíše nejsou, a proto jim tato odpověď obvykle přijde arogantní. Jasně, taky záleží na intonaci...

Jenomže, nevím, jak vy, ale já, když vysvětluji, proč se nějak chovám nebo něco dělám, vždycky mám pocit, jako bych se vlastně obhajovala. Před vámi nebo před vesmírem nebo před kdo ví čím. Ale proč bych se měla obhajovat kvůli tomu, že se nějak oblékám, něco piju nebo naopak nepiju? Nejsme u soudu a já nejsem zločinec. Znovu podotýkám, že nic neporušuji (tedy kromě obrazu typického Čecha, který přece má zaručeně kladný vztah k alkoholu, protože pivo je národní klenot...), je to moje soukromá věc. Takže občas prostě nic vysvětlovat nechci, zvlášť ne úplně cizím lidem. Pokud vysvětluji, dělám to ze dvou důvodů: Buď mi opravdu záleží na tom, aby měla druhá strana možnost pochopit, proč jsem se tak rozhodla, nebo to udělám, protože mám zrovna náladu pozorovat, jak druhá strana na moje argumenty zareaguje. Občas je z toho pak podnětná a slušná debata. A občas ne.

2) "Ale prosím tě, vždyť tohle je limonáda, tam skoro žádný alkohol není, to ani neucítíš."

Ne. Alkoholický nápoj není limonáda. Zvláštní, jak dospělí často zakazují dětem energy drinky nebo Coca-colu, ale vůbec je nedráždí, když si na oslavě dají nezletilí alkoholický nápoj, nebo jim ho dokonce sami nabízejí. Proč nikomu nepřijde divné, že se bere jako norma, když se deváťáci v den rozdávání vysvědčení jdou opít, a dokonce řeknou naprosto veřejně, do jakého jdou baru? 

Přijde mi to absurdní ještě v jednom smyslu. Kdybych si nechtěla kupříkladu píchnout heroin, tak asi většina lidí nebude mít potřebu mě překecávat slovy "Ale prosím tě, to je vlastně tak slabá dávka, že to ani heroin není. To ani neucítíš." Ale u alkoholu to lidi dělají naprosto bezmyšlenkovitě... Alkohol není limonáda. Alkohol je nebezpečná droga, stejně jako heroin. 

Tady vůbec nejde o to, jestli je tam alkoholu hodně nebo málo, jestli tam je či není cítit, ani o to, jestli je to sladké nebo hořké. Prostě tam je alkohol. Já jsem se rozhodla, že to nechci. Děkuji. 

A zakončím to větou, která obvykle následuje v krátkém sledu po té první, a někdy i opakovaně: "Fakt nechceš ani ochutnat?" Co myslíte, jaká asi tak bude odpověď... Pořád dokolečka...

3) "Cože? Ty nepiješ? A to jako vůbec? No to musíš mít pěkně na hovno život."

WTF? Ano, WTF. I s takovou reakcí jsem se setkala, a ne jednou. Není pravda tak častá jako předchozí dvě, ale chtěla bych vám na ní ukázat, jak se tedy vlastně dá na něco takového reagovat a co může člověk při takové větě cítit.

Moje reakce na hlášky tohoto typu, na hlášky rýpavé, útočné nebo zraňující, se vyvíjela v čase. Čím déle abstinuji, tím snazší pro mě je se s tím nějak vyrovnat, hodně ale záleží na tom, kdo tuto reakci použije a jak na tom jsem zrovna já. V podstatě jsem u sebe zatím zaregistrovala 4 různé typy reagování, které souvisejí s emocemi, jež se mi po takových větách spouští:

1) ZRANĚNÍ  - Hlavně zpočátku, když se to o mně ještě tolik nevědělo, jsem se vždycky po podobné větě, jako je ta nahoře, nebo i po nevinném "Dáš si se mnou jedno?" cítila zraněná. Proč mě urážejí/vysmívají se/útočí? Vždyť jsem jim nic neudělala. Proč jsem já ta špatná nebo divná? Obvykle jsem pak někam odešla brečet a pak jsem nechtěla chodit mezi lidi, zejména mezi ty stejné lidi, kteří se takto zachovali.

Zranění nikam neodešlo, je tu se mnou pořád, jen mne už nezraňuje tolik věcí a tak silně. Občas mám blbý den, není mi dobře, a pak stačí i nepatrný náznak, a už brečím. Prostě to bolí, no, tak co s tím...

2) AGRESE - Potom jsem obvykle přešla do útoku. Když jsem cítila, že mě zesměšňují, zesměšňovala jsem je taky. Když mě uráželi, urážela jsem je taky. Když se se mnou hádali, kdo je tu ten špatný, rvala jsem se o svou pravdu jako lev. Takové chování je extrémně vyčerpávající a vede k další eskalaci konfliktu s lidmi, kteří vlastně obvykle za konflikt ani nestojí. Proto není moc výhodné se takto chovat.

Hodně na sobě pracuji a vyvinula jsem si ještě další, asi nejvíc neutrální strategii.

3) ÚTĚK / IGNORACE - Mám ji v rejstříku celkem krátce a používám ji zejména na náhodné lidi, se kterými se dostanu do kontaktu vlastně naprosto mimoděk (známí známých apod.). Pokud se takový člověk projeví jako nerespektující rýpal a nechce pochopit, že si s ním nedám skleničku, prostě se s ním přestávám bavit a jdu pryč. Sednu si k jinému stolu, začnu se bavit s někým jiným. Nic nevysvětluji. Ignoruji. Jo, asi působím arogantně, ale to je mi jedno. Nevyčerpám se a ani mě to nezraní. Nezkazím večer sobě ani jemu. Win-win.

A poslední strategie je něco, na co jsem hrdá, protože mi 1) dodává sílu a 2) jde přesně na ruku tomu, co cítím. Jsem na svou abstinenci hrdá! Je to moje přednost a svět to musí vědět. Takže čtvrtou strategii nazvu:

4) PROVOKACE - V podstatě se slovy "to máš ale na hovno život" dost bavím. Už několikrát se mi na to povedlo zareagovat s úsměvem a sebevědomím sobě vlastním větou: "Ale právě naopak, já mám báječný život. Neměnila bych." A tím je obvykle veškerá interakce u konce, protože rýpalové na tohle asi nemají co říct... A já se na ně usmívám a celou svou bytostí dávám najevo, že jsem vítěz. Ano, já jsem vítěz! Jsem nad věcí a je mi dobře.

Vždycky jsem byla bojovnice a rebelka, která jde proti proudu. Vždycky jsem svoji abstinenci považovala za přednost a nikdy mi moc nezáleželo na tom, co si o mně lidé myslí (s výjimkou těch, na kterých mi opravdu záleží), ale přesto mi trvalo více než 10 let, než jsem dokázala debilní věty typu "Abstinent jo? Tak to tě lituju." nebo "Ale prosím tě, tohle je šťávička, to tě nezabije." nebo "Haha, dáš si se mnou jedno?" nějak emočně ustát. Protože to zabolí. Fakt. Zejména pokud takové věty slýcháte často a od lidí, od kterých byste raději slyšeli: "Obdivuji tě za to, jak odoláváš všemu tlaku okolo a stojíš si za tím, co ti dává smysl." nebo "Díky, že jsi tady se mnou, i když se mezi opilými necítíš dobře." nebo "Vím, že si nedáš, a respektuji to."

Vaše Miška Liška